Co mě trápí

Vím, že moje trápení jsou maličkostmi oproti tomu, co zažívají ostatní. Ale stejně někdy bývám smutná. Tehdy, když hodně přemýšlím. A nebo tehdy, když nastane situace, v níž se mi nedaří a své myšlenky nedokážu udržet pod kontrolou ...

Nejvíc smutná jsem z toho, že na vysoké nemám přátele. Kamarádka odešla zkusit štěstí na jiné škole. Druhá kamarádka studuje jiné zaměření a vídáme se málo. Každý den jdu tedy do školy a cítím se tam docela sama. Ostatní se spolu baví a já je tiše poslouchám. Zvykla jsem si ze střední být celý den s nejbližšími, takže se mi nyní hůř odvyká.

Občas na mě ten smutek těžce dolehne ... Když máme nějakou tu exkurzi, každý se s někým baví a já jdu sama se svými myšlenkami. Nedaří se mi je korigovat tím správným směrem.

Ale přitom mám skvělé spolužáky. Jen si nejsme blízcí. Jsem ta, co je poslouchá, ale do hovoru se zapojí málo. Před rokem jsem byla nadšená z toho, že mě každý pozdravil. Rozzářilo mi to celý den. Zdravení neblízkých lidí mi dělalo problém. Zdravení cvičících byl problém ještě větší... Teď už mi problém zdravit spolužáky nedělá. S těmi cvičícími to je sice trochu horší, ale i tak se mi to daří (snad) zlepšit.

Zvykla jsem si. Zvykla jsem si na to, že mě lidé zdraví. A tak zatímco jsem loni byla spokojená jen proto, že mě spolužáci zdravili, letos mi to nějak nestačí a chybí mi někdo bližší.

Vím však, že moji spolužáci jsou skvělí lidé. Pomůžou mi, když je o to požádám. Prohodíme spolu pár slov, když se potkáme. Pozdraví mě s úsměvem, ne z povinnosti. Potěší mě, když mě někdo dokonce pozdraví i mým jménem. A co teprve, když mě pozdraví někdo, koho ani neznám, jen se mnou chodil v jednom semestru na hodinu. Nevadí jim, že jsem. Posledně mi spolužačka přála hodně štěstí před zkoušením. Vím, že mám úžasné spolužáky a jsem za to ráda :) Jak nerada vzpomínám na spolužáky ze střední (kromě mých nejbližších přátel, samozřejmě), tak na ty z vysoké budu vzpomínat s láskou :) A to i když jsme si nikdy nebyli bližší a i když jsem s některými vlastně nepromluvila zatím vůbec :)

Kdy?

Asi jsem už přišla trochu blíž na kloub svému principu vyhýbání se ...

Když se seznámím jen s jedním člověkem, takže hovor probíhá pouze ve dvojici, je to tak nějak lepší. Samozřejmě mnohdy není o čem mluvit a ticho vyplňuje jen městský ruch kolem nás. Ale o trochu menší ty moje nepopsatelné pocity (snad) jsou. Přesto však ty tendence vyhnout se někdy vynoří.

V případě skupinky lidí je to mnohem horší. A paradoxně, čím déle je potkávám, tím víc nesvá se cítím. Nemělo by to být naopak? Najednou cítím, že jsou mé pocity větší, než byly na začátku. V některých případech se ty pocity vyvíjejí den ode dne, jednou je to lepší, druhý den horší.

Už pár týdnů chodím tančit. Na posledních dvou hodinách jsem se cítila vážně děsně, protože musíme přetancovat tělocvičnu z jedné strany na druhou po trojicích, čtveřicích (prostě pár lidí) a ostatní se dívají. Ostatní se dívají a to mi vadí. Proto tančím tak, abych honem rychle byla na druhé straně. Přitom prvních několik hodin mi to nevadilo. Zvláštní ... V duchu si říkám, jednej, jako by ses cítila naprosto v pohodě. Ostatní přece nevidí, jak ty se cítíš. Třeba se mi jednou povede i normálně se cítit.

Celkově ta dnešní hodina byla velmi zvláštní a můj vnitřní myšlenkový kolotoč se nezastavil. Vidím věci tam, kde nejsou. Přemýšlím nad drobnostmi, které ve skutečnosti nic neznamenají.

Chtěla bych vrátit čas?

Loňské jaro. Období, kdy jsem byla opravdu šťastná. Kde jsou ty časy? Vzpomínám si, jak jsem každé ráno jezdila do školy a přemýšlela. Přemýšlela o tom, že jsem šťastná. Nikdy mě nenapadlo, že se tak budu reálně cítit. Ale teď? Všechno se někam vytratilo. Štěstí pomalu odplulo daleko ode mě a nechce se vrátit.

A tak sedím sama v jídelně a v hlavě mi poletují stovky, tisíce myšlenek. Smutných myšlenek, do kterých se zamotávám tak hluboko, až to neudržím a objeví se i pár slz. Čímž se cítím ještě hůř. 

Ten smutek na mě padá čím dál častěji. Když jsem kdekoliv jinde než ve škole, tak je to v rámci možností fajn, ale tam ... Neumím se bavit s lidma. Tiše mlčím a nevím co říct. A když takhle pořád jen mlčím, tak se pak automaticky začínám vyhýbat. Raději si sednu na obědě sama, než si přisednout k někomu a mlčet. 

Začala jsem se však snažit. Když můžu, přisednu si. A celou dobu tiše sedím, pomalu jím a poslouchám. A cítím se hrozně. Tak vzdáleně od nich, ani se neodvažuju něco říct, i kdyby mě náhodou zrovna nějaká ta věc napadla. A pak dojím, řekneme si ahoj a jdu si svojí cestou.

Čím dál víc mě napadají myšlenky, které nejsou pravdivé. Nemůžou být. Ale přesto se objeví a já se jim snažím nevěřit. To jsem si na obědě přisedla ke spolužákům a mlčeli jsme všichni. Co mě nenapadlo? Kdybych si nepřisedla, určitě by se spolu bavili, ale protože jsem tu já ... 

Kolem mě se to jen hemží slovy. Slovy, která pro mě nejsou. Cítím se podivně. Tichý článek, který nikomu nechybí.

Ale snažím se. Vážně se snažím umět mluvit s lidma, ke kterým nemám blízko. Snažím se nevyhýbat jim. Ale moc mi to nejde. 

Proč účinky alkoholu nejsou věčné? To mi nevadí, že tiše mlčím a poslouchám. To se cítím podivně mnohem míň. Škoda, že takový stav nenastává i normálně. Tak třeba jednou ...